Kapitola II.: Všechny cesty vedou...
Sedí v úplně poslední řadě a poslouchá jeho hluboký hlas, jak přednáší o... O čem že to vlastně mluví? Zaměří svou pozornost opět na muže před sebou. Na Indiana Jonese. Uběhl týden, co se vrátili na Harvard. Mezitím navštívil Kerstlin v nemocnici, ale je v bezvědomí, takže o tom ani nevěděla. Všimne si, že ho Indy pozoruje a pousmál se na něj. Kývnul ke dveřím na znamení, že počká venku a zmizel.
Doktor Jones dokončil přednášku o Aztécké civilizaci, vpádu Hernana Corteze a dalších událostech a pomalu se vyplížil ven.
Hleděl se rychle dostat k sobě do kanceláře, než bude napaden hordou svých studentů, kteří si nestihli všechno poznamenat, nebo spíš... Ech! Někdy to má své nevýhody - být Indiana a ne jen Henry... Rychle doběhl a stihl jen tak tak zmizet v chodbě ke kabinetům, protože už zahlédl čelo obrovského konvoje, který se za ním valil.
Pohodlně se opírá o stěnu a pozoruje, jak se kolem něj přeřítí Indiana. A vzápětí se usměje, když se za ním vyhrne asi pětice studentek. Na rozcestí chodeb, kde se opíral Thomas, na okamžik zaváhají.
"Nevíte kam běžel?" optají se. Ukáže rukou na úplně druhou stranu a sladce se usmívá. Dívky se rozběhnou tím směrem a on klidně vyrazí ke kabinetu. Zaklepe na dveře a čeká.
Když se nic neděje tiše zvolá. "To jsem já Thomas."
"Pojď dál," zahučelo to zpoza dveří. Vážený profesor Jones seděl za svým stolem a vypadalo to, že se usilovně snaží nebýt. "Židle je někde támhle," ukázal kamsi za knihovnu, která byla napěchovaná až po strop a hrozila, že každou chvíli spadne.
"Díky," prohodil a vytáhl ji zpod jednoho objemného svazku. Pohodlně se usadil, natáhl nohy a překřížil je v kotnících. "Co bude dál? Kdy se vydáme za rounem?"
"Co nejdřív... Probírám prameny, musím mít aspoň nějaké vodítko..." zabručel Indiana a vytáhl z další knihovny za sebou další objemný svazek. "Pověstí o zlatém rounu je celkem dost. S historickým fakty už je to horší, těch je jako šafránu..." udělal si pár poznámek a cosi zakreslil do mapy. "Poslyš, co ty o něm vlastně víš?" podíval se mu potom do očí a najednou ho... Ano, z jeho pohledu ho zamrazilo v zádech.
Vůbec se svému otci nepodobal. Možná fyzicky, ale ani to moc ne. Odhadoval, že bude spíš po matce. A to i povahou. Kdyby byl opravdu po profesorovi O'Leerym, tak by za ním v životě nepřišel. A nechoval by se takhle... Tak, že najednou cítil, že i kdyby mu nevisel dluh za záchranu v té džungli - stejně by ho vzal s sebou. A pomohl jemu i jeho sestře. Sestra… Vážně to bylo O'Leerymu podobné... Všechno, co mu Thomas řekl.
"Co vím, hmm...?" zabručel. "No jen to co jsem si přečetl. Takže Frixos, Hellé, Aiétés, zlá macecha, oběť, bla bla..." zadíval se na něj. Zhoupl se na židli a z jeho pohledu z ní málem spadl. Zamrazilo ho až v konečcích prstů. "A samozřejmě Iáson a Médea," pousmál se.
"Přesně. Ale co se stalo s rounem po vyhnání Iasona a Medey to už není známo. Stejně tak jako osud rouna. I když se předpokládá, že se vrátilo zpátky do Kolchidy. Nebo spíš... Protože kvůli němu zemřelo tolik lidi, lid Iolku ho vrátil zpátky, odkud ho Iason vzal," Henry si udělal další poznámku a pak se na něj zadíval. "A Kolchida to znamená... Gruzie."
"Takže naše příští cesta povede do Gruzie?" optal se. Snažil se nedat najevo svou netrpělivost, ale Kerstlin už opravdu nezbývalo mnoho času.
"Jo. Všechny cesty vedou do Gruzie."
Zamyšleně si promne bradu. "Hmm. To je sice hezký, ale…" odmlčí se. Co na to říct? "Tak kdy teda vyrazíme?"
Sbalit na cestu bylo dílem několika hodin. Indy toho moc nepotřeboval, jeho vybavení se omezilo na poznámky, bič a klobouk, zatímco Thomas si přes rameno přehodil jeden batoh a byl hotov. V osm hodin amerického času už seděli na palubě letadla USA Aerolines a mířili směr Istanbul, odkud se profesor Jones hodlal dostat k jihozápadnímu pobřeží Gruzie a tam při troše štěstí objevit zlaté rouno...
V Istanbulu šlo všechno hladce a překvapivým zjištěním bylo, že nebudou muset cestovat koňmo, ani vlakmo, ani nedejbože, velbloudmo. Do Tbilisi létala přímá linka a to přímo z Istanbulského letiště. Indiana se zaradoval. Thomas se přidal.
Objednal si kávu a pak si pošoupl klobouk níž do čela. "Doufám, že nebudeš litovat, žes mě požádal o pomoc," odtušil potom, pod zkoumavým pohledem, který na něj Thomas upíral. Načež se pohodlně opřel do křesla a přivřel oči. "A já doufám, že nebudu litovat, že jsem tě vzal s sebou..."
dodal ještě, když jeho mladší společník nazdvihl tázavě obočí. Pythické výroky, pomyslel si potom. Doufám, že ho tím příliš nevykolejím.
Nějak se ani nesnažil analyzovat jeho dva naprosto odlišné výroky. Podstatu pochopil, tak proč to ztěžovat, že?
"Já zase doufám," začal a pak se musel usmát. Už mluvím jako on. "Že nebudu litovat, že jsem ti zachránil kůži." s těmito slovy se pohodlně opře a zadívá se z okénka. Nějak nemůže vydržet pohled jeho oříškových očí, které září světlem, které ho láká jako můru. A on se tomu nějak nedokáže bránit.
"Otec by ti jistě poděkoval, kdybys mě v té džungli nechal jako hlavní chod dne na smuteční tryznu..." zachechtal se Indiana a usrkl kávy. Nato se zašklebil. "No to je blivajs..." A v duchu - v duchu se velmi nervózně ošil. Profesor O'Leery nějakým zvláštním kouzlem osobnosti nikdy moc neoplýval, jedině tak schopností překřičet všechny ostatní, ovšem jeho syn... Zřejmě i tohle zdědil po matce. Profesoru Jonesovi unikl hluboký povzdech. Nějak se pod tím pohledem jeho očí, černých jako půlnoc, cítil nesvůj...
Zasmál se jeho vyprsknutí. "Co jsi čekal? Rozpustnou kávu s přídavkem smetany?" prohodil a usrkl svého černého čaje. Kafe ze zásady nepil. Ono i ten čaj se moc nedal pít. Ačkoliv tušil, že to kafe na tom bude hůř. "Já říkal, že máme letět první třídou. Peníze bychom na to měli. Ale ne, pan profesor chtěl být nenápadný," dobíral si ho.
"S tebou jsem nenápadný asi jako s makakem na rameni," odtušil ledově Indiana a zadíval se přezíravě kamsi za jeho hlavu. Vypadalo to, že něco usilovně hledá, nebo snad počítá... "JO, tak je jich nejméně pět, co na tebe zírají jak na svatý obrázek. A představ si, jaký poprask bychom způsobili v první třídě. Kromě toho se mi nechce každému vysvětlovat, jak je to s Aztéckými artefakty a Archou úmluvy... A s mým vztahem k hadům."
Opravdu se nesnažil pochopit jeho myšlenkové pochody. Tohle už dávno vzdal. "Jo, ale já jich vidím, moment... Raz, dva, tři... Osm co zase pro změnu zírají na tebe. Takže mám takový dojem, že si nemáme co vyčítat," sladce se usmál. "Co jsi vlastně udělal s tou soškou co jsi ehm… rekvíroval v tom pralese?"
"Stojí u mě doma na krbu..." ušklíbl se Indiana. "Nedám jí z ruky dřív, dokud jí pořádně neprozkoumám... Někde by tam měla být nějaká dutina, či cosi podobného. Ale cože najednou takový zájem o Makateu? O zlatém rounu ani zmínka? To tolik věříš mému úsudku? Možná, že je pořád v Iolku, nebo spíš tam, kde Iolk stával... A v tom případě letíme špatně."
Pokrčil rameny. "Možná věřím, možná nevěřím. Ostatně to záleží na mě. Navíc, třeba vím něco, co ty nevíš," dodal tajnůstkářsky. Ovšem netýkalo se to zrovna zlatého rouna, jak Indianu určitě napadlo. Tajemně se pousmál.
"Počkej! Jak něco, co já nevím?!" vyhrknul profesor.
Natáhne ruku a jemně ho pohladí. Nic v tom gestu nemělo být, ale přesto na něj zapůsobilo jako rána elektrickým proudem. "Nebojte se, doktore Jonesi, není to nic co by ohrozilo naši výpravu," zamumlal, aby podložil to téměř něžné pohlazení.
"Stejně se mi nelíbí, že je tu něco, co nevím," zabručel Henry Jones a raději se stáhnul. Ten dotek... No dejme tomu že vůči jistým věcem nebyl moc imunní a taky - vzpomněl si na své výpravy. Vždycky!, ale opravdu vždycky to skončilo... Velmi zajímavě. Vnitřně se oklepal. Ježíšku na křížku, Juniore!, spojil si v duchu dohromady dvě úsloví, která k sobě vůbec nešla, ale dovedla ho vždycky spolehlivě uzemnit. Je to kluk! Je mladší než ty! A ty mu máš jenom pomoct! JENOM, je ti to jasné? Naprosto... Začal si v duchu odříkávat řeckou abecedu. Na uklidnění ten nejspolehlivější prostředek.
Musel se přinutit myslet na něco jiného. Máš myslet především na sestru, ne na to, co je naprosto neetické a nemorální. A tak začal myslet na něco jiného. Kupodivu to byl rozhovor s otcem, než odjel.
Samozřejmě, že ho nechtěl nikam pustit. A obzvlášť po tom, co se dověděl, koho že to má doprovázet. Dokonce se divil, že za Indym nepřišel otec na univerzitu…
"Ty, Indy, nebyl tě náhodou navštívit můj otec, než jsme odjeli?" zeptal se, protože mu to opravdu bylo jaksi podezřelé.
"Ne nebyl, proč se ptáš?" nadzdvihl archeolog obočí a upřel na něj pronikavý pohled. "Něco se stalo? Něco, co bych měl vědět?!"
Maličko se ošil. "Ehm... Ani ne. Jen jsme měli takovou menší neshodu. Ale už je to v pořádku, nemusíš se bát," prohodil a raději se otočil zpět k oknu. Nechtěl mu zrovna říkat, že se nepohodli ohledně něho.
"Che a oč se vsadím, že já jsem byl předmětem té neshody..." zabručel Indiana. "To máš jedno," dodal ještě nakonec a podíval se z okénka. Tohle téma se mu tak zrovna nechtělo dvakrát rozebírat.
Cítil, že se mu klíží oči. Snažil se neusnout. Avšak moc se mu to nedařilo. Nakonec to prostě nevydržel a odebral se do říše snů. A že to nebyl zrovna hezký svět. Před očima opět viděl ten den, kdy se to stalo…
Znovu stál vedle ustrašené Kerstlin a očima prosil otce, ať řekne jeho jméno. Napětím téměř nedýchal a ve chvíli, kdy zaslechl to chladné: "Kerstlin" krve by se v něm nedořezal. Nevěděl, co se dělo potom. Odvedli ji a přivedli zpět bílou jako stěna. Svezla se mu do náruče a on v tu chvíli otci vyhlásil válku.
Najednou je prales pryč… A on stojí vedle nemocničního lůžka, kde se v pokrývkách ztrácí jeho sestra. A v místnosti je náhle strašidelné, skoro až přízračné ticho. Které rve uši… Pak… Slova lékaře: "Je nám líto. Je konec… Exitus."
"NEEE!" zařve a prudce se posadí. V tu chvíli si neuvědomuje kde je, ani s kým a proč. V tu chvíli myslí jen na Kerstlin!
"Co-co? Kdo? Kde? Kdy?" vyjeknul Indiana a prudce se posadil. Takovéhle probírání se z dřímoty tedy v lásce neměl. Opravdu ne, ale... No narovnal se jako uvolněná pružina a rozhlédl se kolem sebe. "Thomasi?" všiml si konečně, jak se mladý O'Leery třese.
"Thomasi, co je?" opatrně ho poplácal po rameni. Vzdor vší logice a přírodním zákonům se k němu potom nahnul a lehce ho pohladil po tváři a setřel tak pár slz, které stékaly dolů. "Špatný sny?" zeptal se potom tiše.
"Jo!" zabručel neochotně. Nechtělo se mu o tom bavit. Ale ten dotyk byl tak příjemný. Mimoděk a naprosto instinktivně se k té dlani přitiskne blíž. Je mu tak příjemně a na chvíli ho to nechá zapomenout na... Raději nedomyslí. Nechce přemýšlet, o tom, že to mohl být prorocký sen. Prostě nemůže být!
Lehce ho pohladil a pak se stáhnul. "To bude dobrý," zamumlal nakonec s pohledem upřeným z okénka. "Jenom tomu musíme trochu pomoci..."
V Tbilisi bylo horko a mouchy. Moc horko a moc much. Profesoru Jonesovi se rázem po zádech spustila tenká říčka potu a téměř s něžností vzpomínal na svou chladnou pracovnu. Tedy ne, že by trochu toho nepohodlí nesnesl, to by koneckonců nemohl dělat, to co dělal, ale když už by si měl vybrat, raději by volil zimu, než-li horko. I když... Ironií osudu zůstávalo, že mu povětšinou přihrávalo právě to horko.
Možná bych si měl už konečně začít zvykat, pomyslel si se značnou dávkou sarkasmu a ohlédl se přes rameno, zda někde v davu neztratil Thomase. Neztratil. Budoucí pan profesor O'Leery mladší se ho držel jako klíště a sympaticky se šklebil. Jemu to horko očividně nevadilo. Šťastný to člověk, pomyslel si slavný Indiana Jones útrpně.
Sledoval jeho zmožený pohled a musel si přiznat, že se mu v duchu škodolibě směje. Rychle ho dohnal a srovnal s ním krok. "Snad vám nevadí to počasí, doktore Jonesi?" optal se s lehkým úsměvem.
"Ale vůbec ne," ušklíbl se oslovený a posunul si klobouk níž do čela. "Příště si vyrazíme do Ruska, na Kamčatku a pak si promluvíme:"
Příště?, pomyslí si. Ono bude nějaké příště? Ne že by se tomu bránil spíš naopak. Vždyť kolikrát se vám poštěstí udělat si takovýhle výlet a ještě k tomu se svým idolem? Archeologickým idolem samozřejmě.
"Opravdu? Tak to vám jistě nebude vadit, když si zajdu támhle k tomu stánku pro ledově vychlazenou limonádu, že?" usmál se sladce.
"Dobře a vemte mi taky jednu," odtušil Indiana a srovnal si bič u opasku. Nevěděl najednou proč, ale zdálo se mu, že něco není v pořádku. A upřímně... Na tyhle věci měl neobyčejně vyvinutý smysl. Téměř neomylný. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe a pak...
Pak si jich všimnul. Tedy, jak tihle lidé chtějí být nenápadní, nikdy nechápal. Každopádně se jim to nedařilo, když nosili neustále to samé.
Náckové, pomyslel si se značnou dávkou despektu. "Jak já je nesnáším," zamumlal si potom pro sebe a vyrazil k Thomasovi. Ten právě vyjednával limonády - tedy konečně se dostal na řadu, aby je mohl koupit. Když v tom ho Jones vzal za loket.
"Rychle to vyřiďte a pojďte. Musíme se ztratit," zašeptal mu do ucha jeho hlas.
Nebylo třeba vysvětlování. Rychle zaplatil ty dvě limonády, jednu mu vrazil do ruky a pak už se snažili dostat pryč. Otočil se a viděl, že je sledují asi tři muži. Zadíval se na Indianu, jak přemýšlením nakrčil čelo.
"Rozdělíme se?" zeptal se potom. Chtěl se v rychlosti napít limonády, aspoň trochu se osvěžit. Sotva ji však přiložil k ústům, jeden z nácků vystřelil a sklenice praskla přímo u jeho rtů. Střep mu rozřízl spodní ret, až bolestí zařval. "Doprdele!" zaklel. "Tak teď jste mě teda fakt namíchli!" zařve, otočí se a hodí jednu dýku. Trefí se, ale dva mají ještě v zádech.
"TO nebylo zrovna chytrý," poznamenal doktor Jones, obrátil do sebe limonádu a čapl ho za ruku. "Ale muška byla perfektní," zašklebil se na něj potom.
To už se hnali jednou z postranních uliček a snažili se dostat co nejdál. Nebo se aspoň ztratit v davu. Což se jim tak trochu i dařilo. Oproti pronásledovatelům, kteří byli opravdu nenápadní jak lední medvěd na Sahaře se jim docela i dařilo splývat. Bleskově se proplétali mezi lidmi a vypadalo to, že se jim vážně podařilo zmizet... Vypadalo.
Najednou se totiž dav tak trochu rozestoupil a Indiana si teprve teď všiml, že to co považoval na hlavní ulici, na kterou se dostali, je ve skutečnosti náměstí. A sakra velké, jak si to v duchu ohodnotil. A když se na konci objevil povědomý chlápek v černém, potřásl hlavou.
"To už tady jednou bylooo!" povzdechl si potom. "A je to tu zas," odpověděl si potom sám. Chlap odněkud vytáhl meč.
Sáhl si na spodní ret a zkoumal škody. Moc pěkně to teda nevypadalo. Zadíval se před sebe aby viděl co se bude dít. Chtěl se na to kouknout, ale jeho pozornost zaměstnal pohyb na konci ulice. Bez přemýšlení se tam vydal.
"Muž v černém" začal předvádět své kousky a Indiana to zhodnotil jedním slovem: "Slabota!" A pak se tak nějak otočil dozadu, na Thomase... "Thomasi?" Kde ten kluk bláznivá zase vězí? Jenže to už neměl čas. Ostří meče mu přesvištělo totiž přímo před nosem. "Dobře, dobře," zahuhlal si pod vousy a vytáhl revolver. Obé už tu jednou bylo. Jak meč, tak revolver.
"Aááááá!" zařval útočník a vrhl se na něj.
"Eéééééé!" napodobil ho Indy a zmáčkl spoušť. "Je mi líto, pospíchám," poznamenal potom, když se muž zhroutil a začal ho proklínat. Gruzínština je opravdu bohatý jazyk, ušklíbl se Indiana a hleděl rychle vyklidit pole. Kde vězí ten zatracený kluk? Honí je náckové a on si tady prosím pobíhá jen tak!
Sledoval toho muže. Pozdě si uvědomil, že se vrhl přímo do pasti. Dostali se do slepé uličky. Chlápek se na něj přezíravě usmál. Opětoval ten úšklebek a zaslechl za sebou kroky. Pootočil se, ale zároveň zůstal tak, aby viděl i na toho prvního nácka.
Začínám chápat, proč je Indy tak nenávidí. K jejich soukromému večírku přibyli další dva. Nenápadně pohnul nohou, aby se ujistil, že dýky jsou na svém místě. I ta v rukávu zůstala tam kde měla. Bleskovým pohybem jí vytáhl a vrhl. První padl k zemi. Druhý vystřelil, ale nějakým způsobem se mu podařilo se tomu vyhnout. Další dýka, další zásah. Zbýval už jen ten co ho dovedl do pasti. Začal se k němu přibližovat, neměl kam utéct. Předtím to byla výhoda pro něj, teď pro Thomase.
"Kdo vás poslal?" zeptá se. Muž však neodpoví. Nakonec vytáhne pistoli a vystřelí. "Sakra!" zakleje Thomas a skočí za jakousi popelnici. Chlap mu utekl.
"Do prdele!" zařve z plných plic a ze rtu se mu spustí další krev. Kulka ho minula jenom o pár milimetrů. Zpoza rohu zaslechne výstřel a z nějakého důvodu si je jistý, že je to Indy.
A další výkřik potvrdil, že se nemýlil.
"Thomasi!" křikl Indiana do uličky a pečlivému pozorovateli by neušlo, že v ruce ještě pořád svírá revolver a je připraven střílet při sebemenším podezření. A taky že byl...
"Thomasi!" křikl ještě jednou a pak si ho všiml, jak sedí na zemi a obezřetně se rozhlíží. "Thomasi, ty cvoku!" došel k němu a zastrčil zbraň do pouzdra. "Co tu sakra provádíš?" zeptal se ho potom a klekl si vedle. "A jak to vypadáš? Jako kdyby ses honil s celou nacistickou patrolou!"
Mrkne na něj a vstane. "Kdepak, s celou ne, jen s půlkou. Ale i tak mi to celkem stačilo," prohodil a usmál se. Vzápětí sebou škubl, protože ho zraněný ret opět zabolel.
"Proč jsem to vždycky já?!" vyhrkl náhle. "Proč vždycky zraní mě? Skoro to vypadá jako by nešli po tobě, ale..." nedořekne, protože mu to přijde naprosto nesmyslné. Proč by kdo šel po něm, místo po slavném Indiana Jonesovi.
"Jak, vždycky tebe?!" ohradil se Indiana. "Já nevím, kdo ti říkal, aby ses za nima pustil na vlastní pěst?!" nafoukl trochu tváře, ale pak ho znovu chytil pod paží a táhl pryč. Na jeho udiveně zdvihnuté obočí zareagoval pohotově: "Myslím, že o další společnost nestojí ani jeden z nás..."
"No to je sice pravda, ale kam to vlastně jdeme?" optá se a sykne. "Do prčic!" zakleje.
"Rád bych se dostal někam na civilizované území, například do hotelu," opáčil Indiana a dál ho znovu táhl nějakými postranními uličkami úplně na opačnou stranu od toho tržiště.
A po chvíli skutečně dorazili na jakési další tržiště, které bylo momentálně prázdné a vypadalo jako docela poklidné náměstí.
"Támhle to vypadá civilizovaně," ukázal doktor Jones na jednu z honosnějších budov a taky tam Thomase hned zatáhl. A ukázalo se, že udělal dobře. Sice nechápal jakým zázrakem se v Tbilisi ocitl normálně vyhlížející hotel, ale řekl si, že od teď se nebude divit radši ničemu. Že to bude praktičtější. Hlavně aby tam mluvili anglicky. Aspoň trochu…
Poslušně se nechal táhnout postranními uličkami, protože tušil, že jakýkoliv protest bude naprosto bez výsledku. Dorazili do jakého si hotelu a Indiana se hned dal do vyjednávání.
"Je nám líto, pane, ale máme jen jeden volný pokoj. Dvoulůžkový," pronášel recepční a oba si měřil zvědavým pohledem, který jasně říkal, že jim by to přeci nemělo vadit. Až v tu chvíli Thomasovi došlo, že ho Indy stále drží za ruku. Dvoulůžkový, zopakuje si v duchu. To už tady bylo. Copak na to řekne, doktor?, pomyslí si. Dál ho drží za ruku a vyčkává.
"Dvoulůžkový, ano," přikývnul doktor, netuše nic zlého. To ovšem netušil, že recepční rozumí jeho angličtině asi tolik co on gruzínštině a tak trochu si to popletl.
Když spokojeně vyběhli do pokoje, doktor Jones názorně předvedl, že být profesorem na Harvardu nutně neznamená, že se ve své mluvě vystříháte všech neslušných slov. Naopak ukázal, že je docela bohatě zásoben. Ten pokoj byl totiž opět - manželský.
"Zřejmě tu mají poněkud uvolněnější mravy," poznamenal potom s hlubokým výdechem, když skončil s výčtem všeho, co recepčnímu hodlá provést.
"Proč myslíte?" optal se Thomas.
"Když dají dvěma mužům manželský pokoj?" zdvihl Indiana pobaveně obočí. Pak zničehonic natáhl ruku a setřel mu krůpějku krve ze rtů. "Poranil ses..."
Tiše syknul pod tím lehkým dotekem. Zabolelo to. Vypadalo to, že ta rána je celkem hluboká. "Mám žízeň," zachraptěl naprosto nesmyslně, avšak pravdivě. Nevěděl proč. Možná se jen potřeboval zbavit toho lehkého doteku, který ho rozechvíval. Nebylo to nepříjemné, ale... Zoufale střelil okem po pokoji, aby zjistil, zda se tady nenachází něco k pití. Opravdu mu nějak vyprahlo.
Indiana ho beze slova pustil a došel mu natočit sklenici vody. "Na," strčil mu ji potom pod nos a sám si sedl do křesla, které stálo opodál. Když se Thomas napil, sedl si naproti němu. "Tak..." podotknul.
"Tak co?" opáčil doktor Jones.
"Tak co dál?"
"To je dobrá otázka. Trochu se nám to komplikuje, to přiznávám..." s povzdechem si sundal klobouk a odložil ho na stůl. "Trochu víc se nám to komplikuje... Zřejmě nás někdo sleduje. Jenže - nějak se mi to nechce líbit."
"Mě taky ne," odvětil. "Avšak nemám tušení, kdo by to mohl být," pokrčil rameny. "Pokud dovolíš, půjdu si ošetřit ten ret, celkem to bolí," prohodil koutkem úst, protože mluvení mu dělalo celkem problémy. Vstal a vydal se do koupelny.
Bože, prosím, ať tady mají lékárničku, modlil se, když za sebou zavíral dveře. Ale nedal se hned do ošetřování. Místo toho se na sebe zadíval do zrcadla. Vypadalo to ošklivě, ale to mu starosti nedělalo. Byl vyděšený, vyděšený těmi pocity, které se ho zmocnily, když se ho Indy lehce dotkl. A s údivem si uvědomil, že chce, aby teď otevřel dveře a byl to on, kdo by mu ošetřil tu ránu. S povzdechem si prohrábne vlasy. Thomasi!, napomene se.
Jenže dveře se neotevřely. Indiana si totiž sice chvilku pohrával s myšlenkou, že by za ním mohl jít, ale pak se zarazil. Protože si uvědomil... NO skoro strašnou věc. Tedy uvědomil-neuvědomil. Dejme tomu, že o tom sám se sebou vedl velice zajímavý dialog.
Proboha Henry, uvědomuješ si, cos ted chtěl udělat?
Jít mu ošetřit ret?
Sni dál, hochu.
No dobře, chtěl jsem tam prostě jít za ním a...
A znova se ho dotknout, co?
Kristepane, jenom mu pomáhám! Chce to samé, co já! Chce zlaté rouno!
Jistě... Jak říkám, sni dál, hochu.
Klidně.
Hodil si nohy na stůl a zavřel oči. A vůbec nemyslel na to, jak Thomas stojí vedle v koupelně před zrcadlem a pomalu zkoumá, jak velké škody stačily ty střepy napáchat. Vůbec na to nemyslel... S myšlenkou na jeho černé oči ho horko ukolébalo do jakéhosi polospánku.
S dalším útrpným povzdechem se skloní k lékárničce a najde v ní desinfekci. Pálí to jako čert, ale nevydá ani hlásku, protože nechce přilákat pozornost. Nakonec si ret zalepí a s úšklebkem, který zabolí, se hodnotí v zrcadle.
Vypadáš ještě hůř než předtím, Thome. Vrhne poslední pohled od zrcadla a pak tiše otevře dveře a vklouzne do pokoje. Tam na křesle uvidí rozvaleného Indyho, s nohama pohodlně opřenýma o stůl a rty sladce pootevřenými. Poleje ho horko, ale stále stojí na stejném místě. A pak ho něco napadne. Něco co mu pomůže zjistit, jak to s nimi vlastně je a kdo je sleduje. Jako zloděj se vykrade z pokoje a vzápětí zmizí v davu ulice.
Indiana se probral asi za hodinu. A okamžitě si všiml toho podezřelého ticha všude kolem. "Thomasi?!" zvolal přesto zkusmo a vytáhl se na nohy. Odpověď byla, jak jinak, nulová. "Já toho kluka zabiju!" zavrčel doktor Henry Jones, alias Indiana a hrábl po svém klobouku.
Absolutně ho sice nenapadalo, kam by ten cvok mohl jít, ale... No nějak nemohl skousnout myšlenku, že to mládě je někde tam venku a že tam venku jsou i příslušníci jistého režimu, který on z duše nesnášel.
Klidně se procházel po tržišti zdánlivě bez jakéhokoliv cíle. Ve skutečnosti však věděl, na co čeká. Až se objeví někdo, kdo by o něj projevil zájem.
Bylo to nebezpečné, věděl to, ale nebezpečnější byla ta nejistota. Zastavil se u jednoho stánku a prohlížel si látky. Opravdu se mu jich tam pár líbilo. Zrovna se k jedné sklonil, když na boku ucítil cosi ostrého. Bingo!, pomyslel si.
"Půjdeš se mnou," zasyčel mu do ucha jakýsi hlas.
"Ani nevíš s jakou radostí," odvětil a poslušně šel před ním. Nepřekvapilo ho, že ho opět zavedli do úzké uličky. Tentokrát to však bude souboj jeden na jednoho.
Chvíli mu nechal ten pocit nadřazenosti, a pak ho jedním chmatem uvěznil na zemi. Se svou dýkou na jeho krku. "Kdo vás poslal?!" zavrčel. Chlápek se jen šklebí.
"Odpověz!" přikáže.
"Profesor O'Leery," zazněla odpověď a Thomasovi vypadla dýka z ruky. Muž toho využil, ale to mladík nevnímal. Jen se opřel o zeď a zavřel vyčerpaně oči. To přeci nemůže být pravda.
Když se ocitl před hotelem, zaclonil si oči proti slunci, které pomalu kleslo k západu. A kde ho asi tak mám hledat?, napadlo ho najednou s hrůzou. Ten blázen mohl jít kamkoliv! Proč vůbec lezl ven? Proč ho nevzbudil? Co se tady k čertu děje! Mělo mě napadnout, že z toho O'Leerovic kluka koukají jenom problémy! Ale přesto se ujistil, že má zbraň na svém místě a vyrazil na náměstí, které nějak ožilo a rozproudilo se podvečerním trhem.
Rozhlížel se kolem sebe a neuniklo mu nic, ačkoliv měl jenom pramalou naději, že ho najde. Přímo úměrně k tomu, že někdo jiný najde jeho...
"Halt! Ani hnout!" ozval se mu ucha ostrý hlas a svou žádost podpořil velice tvrdým a nepříjemným argumentem, který se mu zavrtal do ledvin. "Klid a žádné vylomeniny. A nikomu se nic nestane..."
"Thomas," vylétlo mu automaticky z úst a zapomněl se nad tím i podivit.
"Dobře, tak mladému panu O'Leerymu se nic nestane," uchechtl se hlas.
"Parchanti," ulevil si doktor Jones, ale poslušně se nechal odvést.
Po několika minutách, kdy se přesvědčoval, že to není pravda, vstal. S jednoznačným přesvědčením, že to pravda je.
Vypadá to, že otec chce opravdovou válku, pomyslí si mimoděk. Pokrčí rameny. Bude mít to co chce. Teď se jen stejně nepozorovaně dostat zpět do hotelu. Vyšel z uličky a vzápětí se stáhl zpět do stínu. To když uviděl, jak doktora Jonese vede jakýsi oslizlý plešatec bůh ví kam. Nechal si bezpečnou vzdálenost a vydal se za nimi. Ani ho nepřekvapilo, že opět skončili v jakési zapadlé uličce.
Vztekle zaťal pěsti ve chvíli, kdy se do Indiany zabořila první pěst toho parchanta. Profesor se samozřejmě bránil, ale oproti gorile neměl moc šancí. Thomas tedy rychle hrábl po dýce a zjistil, že jí nemá. Sakra! Bez přemýšlení se tedy vrhl na toho chlápka zezadu.
"Střílej!" zařval na Indyho, dokud byl schopen ten kolos masa udržet na mušce.
Vztekle si otřel krev z rozbitého rtu a vytasil revolver. Práskla první rána a muž se z Thomasova sevření s chroptivým zaúpěním sesul k zemi. Což doktora Jonese nikterak neznepokojilo. S ledovým klidem mu klekl na žaludek, nedbajíc toho, že si zoufale snaží tisknout ránu nad kolenem.
"K-d-o-t-ě-p-o-s-l-a-l?!" odhláskoval potom zuřivě a vypadalo to, že s jeho mírumilovností chlapík opravdu počítat nemůže. Protože... Kdo zaseje vítr, sklízí bouři. Kdo zaseje pár ran do žaludku a do obličeje, sklidí kulku do kolena.
"Tak kdo?!"
"Trhni si!" odsekl chlap. Teprve když mu Indiana přitiskl hlaveň svého revolveru nad druhé koleno, kapituloval. A rychle.
"Zeptej se jeho! Stejně je to beztak všechno kvůli němu!" vyhrkl a loupl okem po Thomasovi. Indiana cosi zavrčel. "Nelžu! Zeptejte se ho!"
"Je to pravda?!" zdvihl k němu Indy pohled. Thomas beze slova kývnul. Doktor Jones se bleskově ocitl na nohou a táhl ho kamsi pryč.
Ani se moc nebránil. Ironií celého dne bylo, že opět skončili v nějaké zapadlé uličce, kde ho Indy přitiskl ke zdi s rukou pod krkem.
"Tak to vyklop!" zavrčel potom u jeho obličeje.
"Je to můj otec," vyhrknul. "A je zřejmé, že jde po mě a ne po tobě. Tak co kdybys mi řekl, kde hledat a nechal mě jít. Nemusíš mi věřit, ale nechci tě ohrozit," zašeptal a s prosbou v očích ho pozoroval. To že se mu nedostávalo dechu díky jeho sevření v tu chvíli nebylo moc podstatné.
Indiana cosi zavrčel, ale pak ho kupodivu pustil. "Nikdo nebude říkat, že jsem utekl z boje!" odpověděl potom a v očích se mu zaleskly nebezpečné plamínky. "A už vůbec neuteču před tvým otcem!" zavrčel ještě dodatečně a pak se bez ohlédnutí vydal k hotelu. Na konci uličky se ale otočil. "Pojď sem... Ty cvoku," pousmál se na něj hořce. "Ty za to přece nemůžeš..."
Náměsíčně ho následoval a stále jaksi nemohl pochopit co se to vlastně stalo. Vrátili se do hotelu, kde se stále ještě omráčen posadil na postel. Tam v té uličce... Chtěl ho políbit. Toužil přitisknout své rty k těm jeho. Pohodí hlavou, aby vyhnal takové myšlenky. Jenže ta touha, přetrvává stále. Stačí se mu jen podívat do očí.
Indiana si znovu odložil klobouk, spláchl krev z potlučeného obličeje a pak se s tichým zaúpěním svalil na postel.
"Bože," vydechl potom a chytil se za žaludek. "Netušil jsem, že jsem tak z formy..." Potom se narovnal a upřel na něj pronikavý pohled. "Měli bychom si to ujasnit. Komplikuje se nám to. A to víc, než by mi bylo milé, abych byl upřímný. Zítra se budeme muset nějak nenápadně vytratit a pokusit se je setřást ze své stopy. Nechci je mít v zádech až k rounu..."
"No to já taky ne," odseknul. "Jenže co s tím mám asi tak dělat? Jít za papínkem a říct mu: ‚Tati promiň byla to blbost. Víš, neměl jsem se pokoušet zachránit Kerstlin?' Takhle nějak si to představuješ?" hodil po něm tvrdým pohledem, který ho dělal mnohem starším.
"Ne, takhle jsem to vůbec nemyslel," odpověděl Indiana kupodivu mírně. "Spíš jsem myslel, jestli máš nějaký plán. Vůbec jsem neměl na mysli, že bys to měl vzdát, nebo jít za papínkem... Jenom podotýkám, že se to komplikuje víc, než se mi to líbí. A víc, než je pro nás pro oba zdrávo. Po tobě jde tvůj vlastní otec a zřejmě k tomu... Zřejmě se kvůli tomu spojil s náckama, který pro změnu nemají v lásce mě."
"Takže jsme celkem slušná dvojčička, co?" zacukroval s lehkým pousmáním a přisunul se kousek k němu blíž. "Tak jak ti je? Vypadá to, že tebe dneska zřídili víc než mě. I když ono stačilo kousek a mohli mi ustřelit nos," pronesl s nádechem černého humoru.
"Asi budu po požití většího množství čehokoliv zvracet. A potrvá to asi pár dní.... Ono pár ran pěstí do žaludku ti rázem pročistí zažívání," ušklíbl se Indiana sarkasticky a znovu se zmoženě svalil do polštářů. "A co se tvého nosu týče," zamžoural na něj potom. "Měl by sis na něj dávat větší pozor. Jestli to přežijeme hodlám zpátky letět první třídou..." uchechtl se potom a zavřel oči. Po chvíli mu uniklo tiché zaúpění. "To není fér..." dodal ještě jedním dechem. "Nemohli jsme si tou gorilou dát normálně férový boxerský zápas?"
"No vzhledem k tomu, že byl tak o dvě hlavy větší než já, tak je mi líto, ale nemohl jsem sloužit," prohodil s lehkým úsměvem, který vzápětí zmizel, protože ho opět zabolel ret. "Vypadá to, že nebudeme pár dní k použití oba," zamumlal a přetáhl přes sebe i přes Indyho přikrývku. Nevšímal si jeho udiveného pohledu a zavřel oči. Stejně tak s čistým svědomím ignoroval jeho poznámku, že „stejně se, ale budeme muset použít“ a udělal něco… No naprosto nečekaného, čímž panu profesorovi připravil horkou chvilku.
"Dobrou noc, Indy," zamumlal a přitulil se k němu jako štěňátko ke svému novému páníčkovi. Bylo to celkem příjemné a už mu to ani nepřišlo divné. Na to byl totiž příliš unavený. I když blízkost jeho těla vnímal velice ostře. A opět se vrátila ta touha z odpoledne. Opět ho toužil políbit…
Ostře se nadechl, ale pak mu tak nějak došlo, že asi nemá smysl vzdorovat. A navíc... Bylo to docela příjemné, cítit zase něčí teplo, jak vás zahřívá.
"Cvoku," poznamenal tiše, pak mu opatrně položil ruku kolem ramen. "Myslím, že i když je ten recepční zřejmě velice liberální, tak by se asi divil," zamumlal potom a opřel se o něj. Kdyby, kdyby to neznělo tak... Hloupě?, tak by řekl, že ho políbil do vlasů. Ale ne, byl to jenom lehký, letmý a víceméně náhodný dotek. Ha, sni dál hochu.
Pousmál se a zavrtal se k němu blíž. Kdybych k tomu našel odvahu. Stačilo by se jen maličko vytáhnout výš a mohl by přitisknout rty k těm jeho. Co ti brání?, ozvalo se jeho škodolibé já. Nakonec neodolal a o kousek se posunul po jeho těle.
"Thomasi?" Indiana zaregistroval neobvyklý pohyb a podíval se dolů. "Kam se šineš ještěrko?" poškádlil ho, ale sám cítil... Do háje, jasně cítil to napětí, jako v elektrickém drátu.
"Thomasi?" oslovil ho, ale nějak... Nějak snad ani nechtěl, aby mu odpověděl. Ty oči... Ty oči temné jako ta nejhlubší půlnoc. "Děje se něco?" zeptal se potom tiše.
Zavrtěl hlavou. "Vůbec nic, jen...," odmlčel se. Jak to jen říct?, pomyslí si. "Víš, co?" zašeptal a přisunul se ještě blíž. "Tak já ti to ukážu," vydechnul a přitiskl své rty na ty jeho.
Velice něžně, protože sám nevěděl, co se stane a proč to vlastně dělá. Avšak ten pocit, byl opravdu... nádherný.
"Thomasi, co-" nedořekl. A budiž zmíněno, že ani doříct nechtěl. Jen tiše vydechl a nechal ho, ať ho políbí. Ať se přitiskne ještě kousek blíž a dá mu nepatrný díl svého tepla. Thomas O'Leery, syn jeho úhlavního protivníka a... Ale to je jedno! Jemně mu vnořil ruku do vlasů, taky černých jako uhel a nepatrně si ho přitiskl blíž.
"Děláš blbost, víš to?" zašeptal potom mezi dalšími polibky. "A já taky...."
"Vím," zamumlal. "Ale je mi to úplně jedno," dodal ještě a polibek vrátil. V tu chvíli absolutně nevnímal bolest ve zraněném rtu a zapomněl i na to, že Indy je na tom podobně. Přesto nemohl odolat a dál ho líbal jako smyslů zbavený.
"Počkej Thomasi," zabrzdil ho však doktor po velmi příjemné chvíli pro oba. "Počkej, to přece nejde.. Vždyť..." trochu se zakoktal pod jeho upřeným pohledem. Pohledem očí černých jako antracit, jako nejhlubší půlnoc... Pohledem, který ho propaloval skrz na skrz.
"Vždyť?" napověděl mu Thomas jemně.
"Jsem starší... O hodně... S tvým otcem jsme zavilí nepřátelé, léta... A navíc..." Kruci!
"Navíc?" pobízel ho Thomas.
"Vždyť jsem muž!" vyprskl nakonec Indiana, který usoudil, že aspoň jeden z nich by se měl řídit rozumem a ne city.
"Jasně, máš pravdu," zamumlal a stáhl se. Náhle si připadal jak ten největší blbec pod sluncem. Proč jsem to udělal?, pomyslí si a schoulí se do klubíčka. Akorát jsem ze sebe udělal idiota. Zatne pěsti a stáhne se ještě víc. A to si zrovna začínali rozumět. A on to takhle zvorá.
"Promiň," dodal ještě. "Už se to nebude opakovat." A dál zůstal tak jak byl, schoulený v klubíčku s koleny těsně u brady.
Ve chvíli kdy ho pustil a odsunul se na druhou stranu postele, doktor Jones v duchu, ale o to jadrněji zaklel. Měl pocit, že nejlepší co by teď mohl udělat, je vstát a začít mlátit hlavou o zeď. Výborně Juniore, jestli snad existuje věc, kterou jsi v tuhle chvíli nezvoral, tak jsi diletant. Protože ty jsi zvoral snad všechno, co se zvorat dalo.
Otočil se na bok a najednou nevěděl. Co má dělat? Co má u všech svatých i nesvatých dělat? Sledoval pohledem křivku jeho zad, jak byl stočený a... Bylo mu mizerně. Nakonec udělal to jediné, co ho v té chvíli napadlo. Možná to nebylo nejrozumnější, ale už jednou se rozumem řídil a jak to dopadlo. Vztáhl ruku a jemně mu hrábl do rozcuchaných vlasů.
"Promiň..." zašeptal potom.
"Neomlouvej se," zašeptal, ale od toho příjemného dotyku se neodtáhl. "To já bych se měl omlouvat, dostal jsem tě do nebezpečí, jsi v ohrožení života svým největším rivalem, máš na krku jeho syna a ještě do toho tohle."
Maličko otočil hlavu a zadíval se na něj. Pak natáhl ruku a lehce ho pohladil po tváři. "Možná by bylo jednodušší kdybych prostě vypadl," zamumlal si spíš pro sebe než něj.
"Možná by bylo vůbec nejlepší, kdyby ses na takovéhle rozhodnutí nejdřív vyspal," zamítl to nepřímo doktor Jones, chytil ho za paži a přitáhl blíž. "A co se ohrožení života týče... Nepamatuju si výpravu, na které by mi to nehrozilo," usmál se potom. "Spi, ty cvoku," cvrnkl ho do nosu a přikryl dekou. "Potom se dohodneme, co dál."
Kývnul a zavrtal se mu do náruče. "Možná máš pravdu," zamumlal a zívnul. Dneska toho bylo moc i na něj. Nejdřív mu málem ustřelí nos, pak se pro změnu doví, že jeho otec se paktuje s nácky a ještě ten debakl s Indym. Prostě skvělej den. Za chvíli už spí jako mimino.
Přitáhl si ho ještě blíž a dal mu lehkou pusu do vlasů. Nic nesliboval, ale ani proti ničemu neprotestoval... Prostě ho jen držel a tak nějak byl rád, že se to stalo tak, jak se to stalo. Kdo ví, možná že se plete, že je to celé špatně a jinak. A možná, že je to právě tak. Pousmál se a zavřel oči. Tohle, napadlo ho, tak tohle bude ještě hodně zajímavé.
Probudil se za svítání a hned si uvědomil, co se včera stalo. Ale kupodivu ho to nevyděsilo. Spíš naopak. Zvedl hlavu a zadíval se ne spícího Indyho. S lehkým úsměvem si ho prohlížel. Jeho klidnou přitažlivou tvář, kterou ozařovaly paprsky právě vycházejícího slunce. Jeho přísné rty, které se ve spánku lehce. usmívaly. Copak se mu asi zdá, pomyslel si. Maličko se k němu přitulil, ale pak pomalu vstal. Byl rád, že je oblečený a tiše se vykradl z pokoje.
Doktor Jones se ze spánku překulil, hrábl do prázdna, nahmátl polštář a spal spokojeně dál. Vzbudil se až o deset minut později, naprosto spokojený, jako už dlouho ne. A okamžitě si povšiml, že Thomas vedle něj neleží. Převalil se na druhou stranu, podíval se na hodinky… A vida právě osm hodin.
"Thomasi? Thomasi, proč jsi mě nevzbudil?" zavolal směrem ke koupelně protože logicky předpokládal, že bude tam. Jenže odezva byla naprosto nulová. Indiana se s povzdechem vyhrabal s postele a s nelibostí zkonstatoval, že opravdu asi nebude schopen snídat, jelikož jeho žaludek se houpal jako na vodě.
"Thomasi?!" Kde zase vězí ten kluk? To mu to včera nestačilo? Ehm... To setkání? "Thomasi!" křikl nakonec a s mumláním "ten cvok je vážně postrach" se ¨vydal ke dveřím.
Zrovna se snažil otevřít dveře, tak aby nepřevrhl tác se snídaní, kterou nesl, když se prudce otevřely. Rychle udělal krok zpět, aby se obsah tácu nepřesunul na něj.
"Dobré ráno," zamumlal a usmál se, když zaslechl jeho brblání o tom, že je vážně postrach. "Kampak se chystáš?" zeptal se a zatlačil ho zpět do ložnice, kde mu vrazil tác. "Přeji ti dobrou chuť," zašvitořil vesele a zmizel beze slova v koupelně.
"Co-Co?" zabalancoval doktor, doktor, aby obsah tácu zůstal, tam kde je a než stačil vznést nějaké další námitky, Thomas byl pryč. Akorát z koupelny bylo slyšet šumění vody. A ten zvuk mu, bůhví proč, připomněl včerejší "příhodu". Ten zvuk...
Poprvé se mu totiž ty oči dostaly do duše právě v koupelně. Když si poranil ruku... Opatrně odložil tác s jídlem na stolek a po špičkách se připlížil ke dveřím. Pak přece jen zaváhal. Je to Thomas O'Leery. Není to žena. Položil ruku na kliku a chvilku vyčkával. Snad jestli zachytí sprchu, či jiný náznak, že by se byl mladík musel svléknout. V tom případě si totiž nebyl jistý, zda by vešel. Ale nic podobného se neozvalo. Tak kliku jemně, téměř něžně stiskl, otevřel si a vstoupil. A okamžitě věděl, že nemá svému úsudku věřit tak bezpodmínečně. Thomas stál u umyvadla, košili svlečenou a zuřivě se myl.
Hned jak se za ním zavřely dveře koupelny, shodil ze sebe košili a přešel k umyvadlu. Tam se jal lehce se opláchnout, protože se mu z nějakého důvodu nechtělo lézt pod sprchu. Zadíval se na sebe do zrcadla a zhodnotil to jediným úšklebkem. Nic moc, pomyslel si sebekriticky.
Opět se sklonil a nabral do dlaní vodu. Vzhlédl a jeho oči se v zrcadle setkaly s Indianovými. "Co...?" zabrblal, ale nějak se na nic víc nezmohl. Ta přítomnost totiž byla naprosto hypnotizující.
Doktor Henry Jones jen stál ve dveřích a s odpuštěním zíral. Zíral, či vejral, na Thomasovo polonahé tělo a jedna část mozku říkala, že vykašlat se na racionalitu zas tak dobrý nápad nebyl. Začínal s ní v duchu souhlasit. Protože v případě Thomase to prostě bylo...
Bylo něco jiného. Zvláštního a neobvyklého. Na to se nemohly vztahovat obvyklé "postupy", které obvykle ve vztazích uplatňoval. Třeba proto ti nikdy žádný dlouho nevydržel, popíchlo ho jeho vědomí škodolibě. Třeba, povzdechl si. A hleděl se z téhle prekérní situace nějak vymotat. Jakkoliv, ale hlavně rychle! Koutkem oka zahlédl ručník. A bleskově po něm hrábnul. A se slovy "Promiň," ho po něm hodil a pak se rychle vypařil. Doslova odtamtud vypadl jako cukrář. Nebo jako když manžel nachytá manželku s okurkami na obličeji.
Pobaveně ho pozoroval a v ruce žmoulal ručník. Co to mělo být?, podivil se v duchu. Pokrčí rameny, rychle se osuší a vyjde z koupelny. Košili si jaksi obléknout zapomněl. Myšlenkami byl totiž úplně jinde. "Ty, Indy. Kde vlastně to zlaté rouno hodláme hledat?" optal s potom a nevšímal si toho, že si ho profesor nevšímá.
"Nechceš se napřed obléct?" zamumlal doktor Jones a celkem úspěšně se mu dařilo nedívat se na něj a soustředit se místo toho na snídani. Obleč se, hypnotizoval ho v duchu. Obleč se sakra! Nemůžu se soustředit, když se mi tady producíruješ nahý! Osladil si čaj řádnou dávkou cukru, po zkušenosti s kávou raději sáhl po něm, a natáhl se pro obložený chleba.
"No?" ucedil potom koutkem úst, když viděl, že se Thomas nemá k žádné akci.
"Ale copak, snad není slavný Indiana Jones, nervózní z takového žabáka jako jsem já?" zasmál se. Pak se s povzdechem natáhl po tričku a rychle se oblékl. "Už se na mě můžeš podívat," popíchnul ho s lehkým úsměvem.
"Nervózní nejsem, jen si myslím, že... Že zkrátka bys měl být připravený. A ne tu pobíhat jen v kalhotách. Ostatně, vyrážíme hned po snídani. Ještě ve Státech jsem telegraficky zařídil všechno potřebné. Co se týče toho, kde budeme Rouno hledat, tak... Kolchida to je vlastně celá Gruzie. Ale Rouno bylo uschováno někde u pobřeží, takže musíme k pobřeží. A mimochodem - pojedeme na koních."
Strne. "Na koních?" vyhrknul a nevěřícně na něj pohlédl. V očích mu svítilo jediné: To mi přeci nemůžeš udělat.
Indiana si pořádně kousl a pak to důkladně zapil čajem. Nakonec se na něj pobaveně podíval. "Promiň, že to tak říkám, ale jak se tam chceš dostat? Je to hodně daleko a pochybuju, že se tam můžeme dostat autem..."
"Ehm... Velbloudi? Na kole? Pěšky? Jakkoliv?" prohodil s pohledem plného naděje. Snažil se přitom nevnímat, jak vypadá Indy nádherně. Sakra Thomasi, ovládej se!
"Velbloudi?" Indiana se málem poprskal čajem. "Tak to tedy rozhodně ne! Žádný velbloudy!" ohradil se potom prudce. "Ta zvířata nesnáším! Absolutně ne! Jestli chceš, můžeš jít pěšky, ale velblouda ne!" uzavřel potom debatu na téma "dopravní prostředek" rázně. Načež prudce vstal a začal se oblékat. Tedy, dolaďovat svůj vzhled. Bunda, bič, revolver, nůž a náboje.
Pozoroval ho jak se obléká. "Dobře, tak teda koně. Ale příště vybírám dopravní prostředek já!" zavrčel a dal se také do "balení". Netrvalo to moc dlouho. Stačilo jen vzít si své dýky, malou pistoli a přes záda batoh, který ani neotevřel. Proč jsem si ho vůbec bral?!
"Hele," otočil se na něj doktor Jones, ještě než vyrazili. "Je něco, co bys měl vědět. To, že je rouno tady, je jenom moje domněnka. Sice podpořená pár fakty z knih, ale taky to není silná záruka. Stopa rouna se dá sledovat do chvíle, kdy Iason s Médeou opustili Iolk. Od té doby se o rounu už nikde nikdo nezmiňuje. To, že se Médea vrátila do Kolchidy a vzala rouno s sebou vůbec nemusí být pravda. Jestli se mýlím, tak nás tvůj otec i náckové honí úplně zbytečně..."
To, že by nejradši na konci dodal "Jestli se mýlím, tak jsem tě zbytečně vystavil nebezpečí" raději pominul. Už takhle... Takhle je jejich vztah intenzivnější, než je zdravé pro oba. A už ses taky jednou řídil rozumem a jak to dopadlo, popíchl ho malý škodolibý skřítek kdesi uvnitř blízko srdce.
Přešel k němu a opřel se o dveře, než je stihl otevřít. "Tak hele, ujasníme si jednu věc. Jdu s tebou naprosto dobrovolně a pokud vím, tak jsi mě k ničemu nenutil násilím. A to že s tebou jdu z vlastní vůle asi nejspíš znamená, že věřím tvému úsudku. A navíc jsem docela zvědavý proč chce otec to rouno. Protože velice pochybuji, že ho chce proto, aby zachránil Kerstlin," dokončil lehce ironicky a otevřel dveře. Jestli ho bude Indiana následovat mu v tu chvíli bylo jedno. "Jo a já si ještě skočím zavolat dokud jsme v civilizaci!" prohodil a zmizel kdesi v chodbě.
Chvilku se za ním díval a pak jen zavrtěl hlavou. Ten kluk byl postrach... A on měl o něj strach. Po zkušenosti s Archou věděl, že když "náckové" něco chtějí, tak za tím jdou. I přes mrtvoly. A to, že by ta mrtvola mohla být jeho, nebo Thomase se mu moc nelíbilo. Vlastně, pokud měl být upřímný, vůbec se mu to nelíbilo. Inu, Thomasi doufám, že se nemýlím.
Sáhl do kapsy pro zápisník, kam si vypíchl nejdůležitější body. Obvykle to nedělal, ale tentokrát ho napadlo, že by vůbec nemuselo být špatné se trochu pojistit. Stručně jasně. Vypadalo to tak jednoduše. Snad se nemýlím, povzdechl si. Pak vyrazil za ním. Dohonil ho až dole na recepci, když právě vytáčel číslo. Jen na něj kývnul, aby dal najevo svou přítomnost a složil své šlachovité tělo do nejbližšího křesla. A přitom se díval, jak se nad telefonem mírně hrbí a taky trochu mračí, když ho dlouho nespojovali.
"Dobrý den, tady Thomas O'Leery, volám kvůli Kerstlin…" představil se do telefonu. A pak už jen čekal. Konečně se k telefonu dostavil lékař, který jeho sestru ošetřoval. Chvíli naslouchal a pak naprosto zkoprněl.
"A-ano… Jsem v pořádku. A děkuji vám. Sbohem," zašeptal a položil sluchátko. A otočil se k Indymu bledý jako stěna.
Komentáře
Přehled komentářů
co na to říct. Gruzie, střední východ a typický Indiana Jones se studentkami v závěsu a před nimi vyhravající Thomas. Hledání tajemného zlatého rouna. Padouch v podobě jeho nepřítele, záchrana dívky a jasně Náckové. Moji oblíbení hoši na kterých se člověk může beztrestně vyřádit.
Beo - Keiro doknalý mix, který mně fakt pobavil a těším se na další díl.
Propo miluji koně. Jsou to nádherné zlomyslné zvířata. A zvlášť malí horští nebo dáte jim arabské plnokrevníky? těším se na další skvělou jízdu
Adiiii!!
(Bea, 24. 6. 2008 11:46)
Adi, já tě tu vítám, já tě zdravím *je nadšena* a jsem nevýslovně ráda, že tě vidím!:-)) *je nehorázně nadšena*
A jsem taky nevýslovně ráda, že se ti to líbí, neboť --- My Víme:D Tedy, já vím:-)
A mimochodem: na co myslíš, že se vždycky těším jako dítě na Vánoce? Až v telce půjde Indy (ano, kvůli němu jsem schopna překousnout i ty nemožně dlouhé reklamy na Nově... Do doby, než si seženu Dévédé:-)
Lidi...:o))))
(Ada, 23. 6. 2008 13:50)
Tohle jsem snad ani neměla objevit...:o)
Tak tedy: Lemur tleská, lemur je ohromen a lemur je nadšen!
Opět se mi potvrdilo okřídlené rčení, že pravověrným slasherům není nic svatý.
Coby člověk, který na starém dobrém Indym vyrostl jen připodotýkám: DÍKYBOHU!
No...
(Nex, 17. 6. 2008 0:10)právěže s Keiro nepracuje, neb podle posledních informací Keiro nepíše. :-( Takže B. teď píše s Doktorem (juchů!), ale Indy stojí.. (uááá!) :-)
to Nex
(Kitsune , 15. 6. 2008 19:13)
nechaj Beu vydýchnuť. Pracuje s doktorom, potom ešte s Keiro a ešte má aj vlastné stránky. Ja osobne som rada, ža sa nám vrátil doktor.
Inak, Indianu nemusím v tv, ale toto si nenechám ujsť. Takže máte u mňa 6 hviezdičiek ^-^
Teda to je
(Nex, 13. 6. 2008 21:53)
vrchol! :-)P Keiro nikde, Bea píše s Murakim a kdo teda bude psát Indianu???
(Omluva se přijímá jen na 50% :-)P )
Ty brďooo
(Sora11 www.shonen-ai-povidky.estranky.cz, 11. 6. 2008 22:04)
Co všechno se dá vymyslet. Opravdu smekám, to je teda něco! Indiana Jones..koho by napadlo napsat něco takového? Je to skvělý, pište určitě dál!
Ať je tu další dílek prosím *smutně koukám* co nejdřív! :)
Krtek v akci ;)
(Nex, 9. 6. 2008 0:58)
Kdo se naloguje na ICQ, tomu povyprávím o psaní mě/mně a o pravděpodobném počtu dýk, které se najednou vejdou do oblečení jednoho člověka. Slibuju! ;-)
Jinak -super! Skvělé! Tisíc slonů! Tohle si nenechám ujít! Koukejte napsat rychle ten další díl! Hybaj holoto líná! ;-)
A ještě - sunoucí se jěštěrka - omřela. To bylo vážně taaak roztomilé! A cvrnknutí + balanc tácu a myšlenek - jednička s hvězdičkou. (naše třídní na základce na to měla takové pěkné razítko, které máčela v tmavě červeném inkoustu. větší hvězdička a menší hvězdička. dostáváte větší.)
Kiréééé
(Nime, 4. 6. 2008 20:01)je mi to taaaaaak líto..dlouho jsem se nikde neukázala a ano..beru to na svá bedra..,ale tohle..ten nápad sem i moc líbí,mohli bysme spřátelit???0=) btw: k povídce(konečně) *tají dech* *rsty ji těžknou* ano,ano..potlesk..opravdu se znovu dostávám do starých kolejí...Indiana Jones není sice můj šálek kávy,ale kvůli vám se snad podívám na ty jeho filmy xDDD
takže;)
(Muraki Kazutaka, 27. 5. 2008 12:22)
jeden doktor v prekérní situaci, přídáme protovníka z archeologie,nacisty, a pořádnou dávku horka a střílení a co nám vyjde = Jones jak má být.
Díky
a já se jdu zase učit
dr. Muraki
Ach ty korekce...
(Bea, 27. 5. 2008 0:24)
... Ať se člověk snaží sebevíc, vždycky mu nějaká ta "maličkost" uteče.:-)
Tentokrát mi utekl Istanbul. Vycházela jsem z toho, že v Indyho době do Gruzie žádná přímá linka nelétala. Takže jsem je poslala do Istanbulu. Jenže pak jsem je zapomněla poslat ještě dál, do Tbilisi, což je hlavní město Gruzie...:-)
Už je to opravené.:D A snad při třetím dílu se takových chyb vyvaruju...:-((:-))
lol
(Teressa, 26. 5. 2008 22:00)jeeeeeee sa nam to zacina rozvijat....uz sa mooocinky moc tesim na pokraco...takze sup sup rychlo nech tu je!!!...ehm.. prosim...
XD XD XD
(Fussi-chan, 26. 5. 2008 19:55)
Ano. Co věta - to perla XD! Vy dvě ste teda dvojka děvčata XD A ti dva taky...
"V Istanbulu bylo horkou a mouchy. Moc horko a moc much. " - tomu alespoň říkám popis! XD
Už se těším na pokráčko!!! XD
*o*
(Vergilia, 26. 5. 2008 19:03)Pani, ted sem si našla čas a přečetla si oba dily. Važně dobry.
Kouzelné
(Kat, 30. 6. 2008 20:35)