Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola IV.: Zlaté Rouno

30. 8. 2008

Zhroutil se na podlahu a přál si nebýt. Ta věc v jeho těle byla zatraceně nepříjemná, zatraceně bolela... Instinktivně si na ránu přitiskl dlaň a cítil, jak mu mezi prsty protéká jeho vlastní krev. Odněkud se vymrštil kus prašné země a udeřil ho do obličeje, to se definitivně zhroutil. A zůstal ležet. Každý pohyb bolel. Dýchání bolelo... Všechno ho bolelo. Zasunuté pragmatické myšlení k němu vyslalo zprávu: máš ji...

Tak takhle ho chce donutit. Takhle chce Thomase přimět, aby tam šel. Kvůli němu. Protože v tuhle chvíli jediné, co mu může pomoct, je rouno... (Kdyby tušil, že tuhle scénu, akorát v trochu jiném obsazení zažije zanedlouho znovu!)

Jenže - Thomas to opravdu neví! Neví, jak se k němu dostat…

„Thomasi..." zachraptěl namáhavě a otřel si koutky úst. Je slintání známkou blížící se smrti?

 

Sledoval otce nenávistným pohledem, avšak on se na něj dál klidně usmíval. Avšak v těch lehce zdvihnutých koutcích se odrážel výsměch.

"Tvá odpověď, synu?" Věděl, že nemá na vybranou, že pokud chce zachránit Indyho, tak to musí udělat.

"Půjdu pro to rouno," kývnul nakonec a vytrhl se tomu chlapíkovi, co ho držel. Pak, aniž by dbal na otce či jiné lidi v místnosti, si klekl k Indymu a vzal jeho hlavu do dlaní. Okamžik si hleděli do očí a ty profesora byly zakaleny bolestí. Sklonil se k němu a zašeptal mu těsně do ucha: "Zkrocení býků, Dračí setba a Neusínající strážce, je to tak Indy?"

S námahou kývnul. "Zápisník... V pravé kapse... Bude se ti hodit." Pomalu se nadechnul a z rány se vyřinula další krev. "Dávej si pozor, Thomasi... Rou- rouno zab-íjí..." S tím se mu složil do náručí.

Pohladil ho po tváři, sundal si bundu a podložil mu jí hlavu. Znovu se k němu sklonil a znovu šeptl. "Já vím a slibuji, že se vrátím. Protože tě musím zachránit. Dlužím ti to," zašeptal ještě a vstal. Pak se otočil na otce.

"Předpokládám, že už jsi přišel na to, kudy vede cesta k rounu?" prohodil a sjel ho tvrdým pohledem.

"Přímo za nosem," ukázal profesor O'Leery na nízký vchod ve skále. "Nikde jinde to být nemůže," ušklíbl se potom. Potom pomalu přešel k ležícímu Indianovi a sedl si na kámen, kousek od jeho hlavy. Naprosto nevzrušeně vytáhl cigaretu a zapálil si.

"A být tebou, tak si pospíším. Jinak tu bude o jednoho otravného Jonese méně... A ty přijdeš o svoji hračku. Ovšem jestli chceš, aby dopadl jako Kerstlin..."

Thomas vztekle přimhouřil oči a s posledním pohledem na Indyho se vydal do té tmy před sebou. Viděl rudě, ale snažil se uklidnit, protože věděl, že jen takhle se může dostat k rounu.

"Jen ten kdo nechce rouno využít ho může získat," slyšel v duchu Indyho hlas. Čekají mě tři překážky. A on věděl, že nebudou jednoduché. Ostatně o tom ho přesvědčila hned ta první. Zkrocení býků. A že to opravdu byli býci.

Dva obrovští kamenní býci, kterým z nozder šlehaly plameny. Nedumal nad tím jak je to možné, protože to raději ani nechtěl vědět. Spíše dumal nad tím, jak kolem nich projde. Protože oba plameny mu zabraňovaly v cestě. A pak to uviděl. Podlaha byla poskládaná z dlaždic a on začínal tušit, co musí udělat. Vydrž, Indy!

 

Profesor Jones zatím ztěžka lapal po dechu a snažil se udržet při vědomí. Trefili tě někam do břicha, jak se ti může špatně dýchat?, napadlo ho najednou sarkasticky. Výborně, černý humor... Jenže černý humor ho naživu neudrží.

Iason musel zkrotit býky, aby splnil první Aiétův úkol... Kolchiďané podle všeho byli velice chytří. Býkům z nozder šlehaly plameny...

Dávej si pozor, Thomasi. Mysli... Všechno je v zápisníku.

 

Otevřel zápisník, který mu dal Indy a překvapeně vydechl. Před sebou uviděl nákresy mechanizmu, který zřejmě ovládal býky. Jenže to mu moc nepomůže! Ale když se zadíval podrobněji, uvědomil si, že by podle toho mohl nějakým způsobem našlapovat po těch dlaždicích. A tak opatrně udělal jeden krok a čekal, kdy ho sežehne smrtelný plamen. Nic se však nestalo, spíš se zdálo, že oheň ustupuje. Opatrně tedy kladl jednu nohu přes druhou podle nákresu, který měl Indy v zápisníku. Nevěděl sice, jak se k tomu dostal, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Jediné co bylo důležité bylo projít tuhle překážku.

 

Mechanismus... Podobný měl Daidalos na Krétě, do takového Labyrintu chtěl původně zahnat Minotaura, ale pak na přání Minoa postavil Labyrint pro jeho syna bezpečnější. Jakoby profesor Jones tušil Thomasovy myšlenky. Znovu si stiskl ránu, aby aspoň trochu zastavil krvácení. Nebylo to moc platné... Svaly zabolely, rána se stáhla a další pramínek krve stekl na podlahu.

"Moc sebou nemelte, nebo umřete dřív, než to rouno přinese," ozval se nad ním O'Leery a odklepal popel z cigarety.

"Tá-hně-te k čer-tu!" zasípal Indiana a zamžoural ke vchodu, za kterým Thomas zmizel. Projít po dlaždicích... Zkrotit býky... A pak zasít zuby draka, syna Áreova...

 

Otřel si čelo, ze kterého mu stékaly pramínky potu. Překonal prvního býka a ten druhý nebyl o nic lehčí. Dalších několik cenných minut, které ztratil. Konečně stál na druhé straně a měl za sebou Zkrocení býků. Oddechl si, ale věděl, že není všemu konec. Jeho úleva však trvala chvíli. Pohled mu padl na podivný kamenný stůl a ještě podivnější desku. Bylo v ní dvanáct otvorů různých tvarů a velikostí. A v kalíšku se lesklo dvanáct kamenů. Dračí setba...

 

... A Iason vhodil mezi bojovníky kámen. Svedli o něj bitvu, jako psi o kus masa a hrdinovo kopí i meč měli potom snadnou práci...

Zoufale se toužil napít. Rána bolela, pálila, mezi prsty mu protékalo stále víc a víc krve. Jenže tady těžko budou bojovníci... Staří Řekové měli opravdu podivuhodný smysl pro metafory a jinotaje. A i tady Daidalos zanechal svou stopu. Mnohé z jeho vynálezů, které vymyslel během svého Krétského zajetí se záhadně ztratilo. Jak se ocitly v Kolchidě profesor Jones netušil... Ale staré Řecko nerado vydávalo svá tajemství...

Musíš správně zasít dračí zuby, Thomasi. Jenom rozestavění bojovníků na poli umožnilo Iasonovi přežít... Jenom Daidalova pozornost mohla zachránit Ikara od jeho pádu...

 

Stál před deskou a zvědavě si ji prohlížel. Bylo na ní něco napsáno, ale on neměl takové vzdělání, aby to dokázal přečíst. Zhluboka se nadechl a vzal do ruky první kamínek. Byl černý a lesklý. Nevěděl, co s ním. Otvory pro ně měly úplně jiné tvary než kamínky, takže nemohl tušit, kam který vložit. Rozhodl se, že to zkusí od kraje a vhodil ho do prvního otvoru v levém rohu. Vzápětí sykl, do ruky se mu totiž zapíchla jakási jehlička. Zvedl dlaň k očím a hleděl na něco co opravdu připomínalo jehličku, jen to bylo o trochu tlustší.

"Doufám, že nejsou otrávené," zamumlal si pro sebe a zkusil to znovu.

 

Daidalos byl starý lišák... A staří Řekové na počty používali písmena. Očíslovali abecedu a sčítali písmena. Je tam šifra... Thomasi...

"Tho..." vydechl, ale vzápětí si musel skousnout rty, aby nezasténal nahlas, jak ho zranění zabolelo. Přemýšlej Thomasi, ta deska, nepřipomíná ti něco? Zápisník, všechno je tam... Thomasi pospěš si, prosím!

 

Měl už ruce tak propíchané, že sotva držel kamínky. Ale přesto odhodlaně pokračoval. Na okamžik přestal a zadíval se na desku. Náhle si uvědomil, že mu to něco připomíná. Jenže co? Nemohl si vzpomenout. A pak vytáhl zápisník a našel tam další nákres. Bylo to moře a ostrov. No jistě! plácl se do čela. Moře.

Zadíval se znovu na to co předtím nemohl přečíst a uvědomil si, že jsou to čísla. Abeceda! Ty čísla představují písmena. Musí tam být nějaká šifra, ale jaká? Co? Co by sem dal ten kdo to postavil? Kdo to vlastně postavil? Zkroušeně pátral v paměti, bylo to už dávno, co četl něco z řecké mytologie. Stavitel. Řecký stavitel… Génius, který by tohle postavil.

Sakra, Thomasi, jde mu o život!

 

Indianovi se začaly před očima dělat rudé kruhy a ztěžka zalapal po dechu. Vodu, zabušilo mu ve spáncích, prosím, dejte mi napít... Ale radši by pošel tady na té podlaze, jako pes, než o ni požádat O'Leeryho, nebo některého z jeho přisluhovačů. Thomasi, prosím, prosím...

"Nějak jste zešedl profesore, není vám snad dobře?" ozval se nad jeho hlavou hlas. Ani se nenamáhal tím směrem podívat. Jen se kousnul do rtů a zavřel oči.

Thomasi, Daidalos.

Geniální stavitel a vrah. Daidalos tohle postavil, vymyslel. Je to jeho dílo. Tohle všechno. Ten ostrov, ostrov, kde pohřbil syna, který nedbal jeho rady a letěl příliš vysoko ke slunci. Ikarie...

 

Daidalos! Idiote! Idiote! nadával si v duchu jako špaček. Vzal kamínek a vhodil ho do otvoru, o kterém vydedukoval, že má představovat D. Žádná jehlička. Rychle tedy naházel kamínky: D-A-I-D-A-L-O-S. Avšak nic se nestalo. Jen stihnul včas uhnout dalším jehličkám, které mu zřejmě měly naznačit, že to není správně. Zkusil to tedy jinak I-K-A-R-O-S. Zase další jehlička do jeho ruky. Sakra! Byla to jen jedna jehlička a on tušil, že bude velice blízko pravdě.

Daidalos a jeho syn Ikaros. Ikaros zemřel a Daidalos ho pohřbil na ostrově. Ostrov. To znázorňuje ta deska. Ostrov. A tak zkusil poslední co ho napadalo. I-K-A-R-I-E. Bingo!

 

Křečovitě se prohnul. Thomasi... Thomasi prosím! Stisknul si ránu ze všech sil, ale věděl, že už mu moc času nezbývá. Jako by před sebou viděl obrovské přesýpací hodiny, ve kterých zbývá už jen pár zrnek písku – jeho života. Násilím odehnal halucinaci a upřel oči na vchod. Krev pod jeho zoufale sevřenou rukou byla skoro černá. Kulka vězela v játrech.

Thomasi… Ikarie, je to Ikarie… Vím, že na to přijdeš, vím to. A pak…

Neusínající strážce.

Jen ten, kdo miluje může projít.

Jen ten, kdo chce rouno získat, získat, ale ne využít, jej může odnést.

Thomasi… Dávej pozor. Krev těch, kteří pro rouno položili život je prokletí…

Rouno zabíjí Thomasi!

Ale když ho nepřinese – umřeš…

Indiana pomalu cítil, že se ho zmocňují mdloby. Zbývalo příliš málo času…

 

Prošel chodbou a strnule se zastavil. Neusínající strážce, pomyslel si, když uviděl ještěra obtočeného kolem sloupku, který na něj upíral netečné oči. Zřejmě si však uvědomil, kdo jediný může být, když prošel, protože jeho oči se náhle rozjasnily. Thomas si v duchu stále opakoval…

Získat, ale ne využít.

Jen tak může získat rouno.

Jen ten kdo miluje.

A on miluje.

Vyčistil si hlavu i srdce, přiznal cit, který dlouho skrýval a vykročil vpřed, avšak pravou rukou byl stále připraven sáhnout po dýce. Vydrž, Indy, už jdu, pomyslel si v duchu a začal na něj myslet. Na jeho úsměv, oči, doteky.

Ještěr si ho zvědavě prohlížel a z úst mu šlehal jazyk

Pak se mu s lehkým zasyčením uhnul stranou a Thomas nemohl uvěřit svému štěstí. Přímo za sloupkem, který se posunul ve chvíli, kdy ještěr slezl se lesklo zlaté rouno. Natáhl ruku a uchopil ho. Teď jen rychle zpátky

 

"Pane profesore!" ozval se v tu chvíli za O'Leeryho ramenem hlas jednoho ze strážců.

"Co je?" muž típl cigaretu a otočil se po něm... "A sakra!" zaklel potom, ale zůstal dál sedět. "Zdá se, že synáček přijde pozdě. Kontroloval jste tep?" optal se potom, když viděl, že tělo jeho úhlavního nepřítele je strnulé v nepřirozené poloze a z rány se valí skoro černá krev.

"Kontroloval. Ještě nezheb, ale podle mýho mu moc času nezbejvá."

"No, kdyby se to Thomasovi přece jen podařilo, já předpokládám, že máte v zásobě víc, než jen jednu kulku, ne?" Profesor O'Leery zdvihl významně obočí.

"Si pište," ušklíbl se Arab. "Dokonce nám skočil i na špek, že ho v Tbilisi honěj Náckové... Náckové v Sovětským svazu..."

"Stejně jako Arabové!" odsekl O'Leery a zapálil si další. Arab jenom pokrčil rameny. Pak si odplivl směrem k Jonesovu tělu.

"Stejně nevydržíš, mrcho," zamumlal potom.

 

Thomas pospíchal temnou chodbou. Vydrž, Indy, prosil v duchu. Vystoupil na světlo a na okamžik musel přimhouřit oči. A zdálo se, že právě ten okamžik stačil jeho otci a jeho pochopům, aby na něj namířili zbraně.

"Věděl jsem, že nebudeš hrát fér," zasyčel Thomas a pevně sevřel rouno v rukách. Pohledem zabloudil k Indymu, který ležel na zemi a nejevil známky života. Mladík sevřel ruce v pěst. Vztek pomalu zaléval jeho krev a on cítil, jakou z toho má rouno radost.

"Říkal jsem ti přece už nejednou, že mi Jonesové otravují život... A mám teď jedinečnou příležitost se jednoho z nich zbavit. Myslíš, že ji nevyužiju?" opáčil profesor O'Leery medově a postoupil k němu. "Dej mi to rouno, Thomasi... Pak se možná ještě stihneš rozloučit. I když myslím, že už tě tvůj milý vnímat nebude... Byl jsi moc pomalý, synu, víš? Moc pomalý. Kdybys byl rychlejší, mohl jsi mu zachránit život. Ale tys to nedokázal. Stejně jako jsi nedokázal zachránit svou malou, milovanou sestřičku, že?"

Zaťal pěsti a ještě jednou se na Indyho podíval. Pak uchopil rouno do levé ruky, myslel na něj a prosil ty, které za něj prolili život, aby mu dali sílu.

A pak se zarazil. Sílu k čemu? Porazit všechny a nezbláznit se z toho. A tak udělal jediné co uznal za vhodné. Udělal několik kroků a natáhl ruku jako by chtěl rouno otci podat. Avšak místo toho jím prudce mrštil a rouno přistálo na Indym. Vzápětí místností třeskly výstřely a on se vrhl za stůl. Přesto pocítil ostrou bolest, jak ho kulka škrábla na pravé noze. Prosím, pomodlil se.

 

V jednom měl O'Leery pravdu. Indianovi nezbývalo moc času... Vlastně vůbec žádný. Tep pomalu slábnul a ztrácel se s každou další kapkou krve, která dopadla na podlahu. Profesor Jones pomalu umíral před očima. Pomalu a velmi bolestivě...

Takhle jsem to nechtěl, takhle ne, blesklo mu hlavou, ještě než ho definitivně přemohla tma. Vypadalo to, že síla rouna samotného nestačí.

 

Thomas si uvědomil, že neslyší žádný povědomý hlas. Nefunguje to, pomyslel si trpce. Vykoukl zpoza stolu a rychle přeměřil vzdálenost k Indymu tělu, které se stále nehýbalo. Mířilo na něj několik zbraní. Nevěděl jestli to stihne, nevěděl jestli to přežije. Ale věděl, že se musí pokusit ho zachránit. Ještě okamžik vyčkával, pak hodil první věc co mu přišla do ruky na druhou stranu místnosti. A vyběhl. Dopadl k Indymu a ve chvíli, kdy položil svou dlaň, ve které cítil zvláštní vibraci, na jeho zraněný bok vše kolem něj vybuchlo v oslepujícím gejzíru jiskřiček a vzápětí se ponořilo do tmy. Je to na tobě, Indy...

 

Oddechoval ztěžka a cítil... Dvojí tah. Něco ho táhlo dolů. A někdo ho nechtěl pustit... Thomasi?, pronesl v duchu udiveně, když nad sebou zahlédl jeho černé oči. Nebo to byl sen? Prosím, já už chci klid. Bolí to... Já už chci klid. Nechte mě být. Jenže ten někdo mu pořád nedovoloval odejít. Thomas...

"Thomasi?" vydechl téměř neslyšně a cítil, že se mu vrací do končetin cit, začíná proudit krev. Motala se mu hlava a cítil divnou pachuť v ústech. No fuj, to je blivajs, pomyslel si s despektem.

 

"Prosím, Indy," vydechl, když konečně přišel k sobě a stále držel ruku na jeho zranění. Než stihl udělat cokoliv dalšího, kdosi ho chytil za nohu a přitáhl nahoru. Pak ucítil na krku zastudění čepele nože a tak nějak rezignoval. Indy stále nejevil známky života a jemu začalo být všechno jedno. Klidným pohledem, naprosto bez citu se zadíval na svého otce, který se úlisně usmíval.

 

Profesor Jones se konečně zhluboka nadechl. Tak jo, tak jo, pomyslel si v duchu, zřejmě se mi nic nepodaří přesně podle mého. Ani umřít nemůžu... Bolestně zalapal po dechu a pak se rozkašlal. "Hergot!" zasípal potom. Zamrkal. "A kruci...!" uniklo mu potom.

 

Thomas na něj zůstal nevěřícně zírat. "Jak...?" vydechl, ale čepel na jeho hrdle se o kousek posunula a on se zmohl jen na naprosto zmatený pohled. V duchu doufal, že se v jeho očích neodrazil ten obrovský příval úlevy a ještě čehosi, co raději nehodlal pojmenovat.

 

Indiana si chtěl sednout, ale hlava, která se mu točila i když ležel, říkala, že by to nebyl dobrý nápad. "Pusť ho, O'Leery. Cos chtěl, to máš. Přinesl to rouno," zašeptal potom a snažil se přimět, aby fungoval.

Thomas se ironicky ušklíbl. Ach, jak je naivní, pomyslel si mimoděk. Drze se uchechtl a zadíval se na otce s novým opovržením.

"Vypadá to, že ti tvůj plán zas až tolik nevyšel, že?" prohodil a dál ho propaloval pohledem. "Zdá se, že doktor Jones se ještě umírat nechystá."

Proboha mlč!, zaúpěl v duchu doktor Jones, který podle zlostného šklebu poznal, že Thomas otce tak docela neodhadl. Jsou věci, které tajíme i před vlastními dětmi... Možná že náznakem ví, jaká je jeho skutečná tvář, ale ani zdaleka netuší, čeho všeho je schopný. Třeba vystřílet do něj celý zásobník... Teď už ho k ničemu nepotřebuje...

"O'Leery, já s tebou mluvím!" snažil se strhnout pozornost na sebe. "Pusť ho!"

Thomas se znovu ušklíbl. Přesně věděl, co by teď jeho otec nejraději udělal. Jednoduše se ho zbavil stejně jako to udělal s Krestlin. A ke svému úžasu zjistil, že mu to ani moc nevadí. Nevěděl proč, možná to byl vedlejší účinek roucha. Nebo možná nevěřil tomu, že Indy žije. Prostě si v tuhle chvíli přál zemřít. Podle pohledu, který na něj vrhl Indy se mu to zřejmě odrazilo v očích.

Indiana poznal, že je všechno na nic. Ten pohled, který po něm oba O'Leeryové vrhali se v jednom nelišil. Byla v něm prázdnota. V případě profesora taky vražedný vztek, žhavý, že by roztavil všechno na míle daleko. Kdyby ty oči mohly zabíjet, je dávno mrtvý... S nadějí zjistil, že už se může hýbat, aniž se mu zvedá žaludek. Rouno na něm zářilo a hřálo, ale kupodivu necítil žádné destruktivní účinky, ani touhu ovládnout svět. Žádné prokletí... Och, jak jsou ti Řekové mazaní, pomyslel si a pomalu se posadil.

"Tak jak? Budeme tu jenom sedět, stát a koukat se na sebe?" zeptal se potom.

"Myslím, že to nebude nutné, doktore. Vy mi dáte rouno a já bych vám mohl dát za to svého syna. Co z něj zbyde..." doprovodil to výmluvným gestem a kývnul na muže, který držel Thomase.

Ten mohl cítit, jak se mu čepel dýky zařízla o něco více do kůže na hrdle. A nebezpečně blízko tepny.

"Jistě, člověk jako vy, vždycky drží slovo, že?" pousmál se Indiana a vstal. Och ti Řekové, ti Řekové věděli o duši dnešní lidí mnohem víc, než oni sami... Psýché - Duše... Sebepoznání a poznání hlubin lidské mysli.

"Ano, uděláme to tak. Ale obráceně. Pusťte Thomase. Pak vám dám rouno..."

Nůž se opět o kousek přiblížil a O´Leery zabubnoval prsty na své stehno. "Proč bych vám pro změnu měl věřit já?"

"Protože já, narozdíl od vás, nemám co ztratit..." Indiana sáhl nenápadně do levé kapsy kalhot a vytáhl zapalovač. "Na to, že jsem nekuřák nosím v kapsách hodně podivné věci, co?" usmál se pak prohnaně a obličej mu ozářil slabý plamínek. "Pusťte Thomase a já vám dám rouno. V jakémkoliv jiném případě - ho zapálím."

"Co je pro tebe důležitější, tati, moje smrt nebo zlaté rouno?" uchechtl se trochu nepříčetně Thomas. Že by to rouno působilo na mě nějak negativně? Podivil se v duchu a čekal na odpověď.

Indiana se snažil ignorovat silnou bolest, která jím procházela. Z rány na břiše se znovu vyřinula krev. Je možné, že by magie ztrácela postupem času na účinnosti? Ušklíbl se. Je to docela dobře možné... Nebo prostě jenom nemám tak silnou víru v jeho schopnosti.

"Pusťte ho!" vyštěkl najednou O'Leery starší a chtivě se sápal po rounu.

A právě tohle bylo pro Thomase znamení. Využil toho, že se všechna pozornost upřela na jeho otce. Vrazil loket do žeber svého věznitele a ještě si přidal kopanec, který ho velice potěšil. Muž se zhroutil na zem a než stihl kdokoliv zareagovat, držel pistoli u hlavy O'Leeryho staršího.

"Myslím, že už nemáš moc na výběr," zasyčel. Uznávající pohled Indyho ho zahřál u srdce. Jenže jestli si myslel, že mu dá souhlas i k tomu, aby stiskl spoušť, mýlil se.

"Thomasi..." zašeptal Indiana náhle. "Thomasi nech ho jít. Nechtěj být stejný jako on... Pusť ho."

Avšak Thomasovi se v očích zablesklo něco, co hraničilo s šíleností a on natáhl kohoutek. "Proč? Proč bych to dělal? On taky nechal Kerstlin umřít!" šeptal tak tiše, že mu bylo sotva rozumět. Podíval se na Indyho a v očích se mu zatřpytily slzy.

"Thomasi," Indiana se s námahou postavil a z rány se vyřinulo ještě víc krve. "Thomasi, jestli to uděláš... Bude to v tvé hlavě. Na tohle rouno, nemůžeš svést nic. Tohle rouno žádnou moc nemá..." Namáhavě se nadechl. "Žádnou," pronesl potom smrtelně vážně.

A Thomasovi to náhle došlo. Uviděl karmínovou louži, která se tvořila pod jeho přítelem a pochopil. Chytil otce pod krkem a přitiskl mu pistoli ke spánku.

"Necháte nás odejít nebo ho zastřelím."

"Střílejte, pitomci!" zařval O'Leery starší, ale nikdo nic neudělal. Zřejmě se rozhodovali jestli ho mají až tak rádi.

"Je to docela ironie, co? Všechno je jenom optický klam. Tohle rouno... Ach tohle proslulé magické rouno, je ve skutečnosti bezcenný kus hadru. Jenom je ztraceně dobře konzervované ve zlatém prachu... Všechno je to na nic. Žádná sláva, žádné bohatství, nic! Jenom logika pastí a psychický klam, to všechno dalo vzniknout pověsti o bájném zlatém rounu a tak dál. Jenže tohle nemá vůbec žádnou cenu," cedil Indiana namáhavě mezi rty a v mysli se mu vynořila jedna otázka: jestli je to klam, proč ještě žiješ?

A nebyl jediný, kdo na to myslel. I Thomasovi tahle otázka okamžitě vyskočila v hlavě. Je sice hezké, že mají jeho otce na mušce, že mají zlaté rouno, ale to nejtěžší mají před sebou. Jak se sakra dostat z tohohle pekla plného vojáků s puškami, kulomety a tak dále.

Je to klam, řekl profesor Jones přesvědčeně sám k sobě. Je to klam... Nic jiného. Býci - mechanické hračky, Dračí setba - piškvorky po starořecku... A Neusínající strážce - optický klam. Lidská psychika dokáže neuvěřitelné věci, přesvědčí mě, že vidím to, čemu hluboce věřím... A já věřil. Věřili jsme všichni. Jen prázdnému snu a lži, tak umně rozšiřované.

Nechte nás jít... ale jeho ústa vypravila jinou myšlenku: "Mu-sím do ne-mocnice..." zašeptal a mávnul bezmocně rounem. V tu chvíli se O'Leery starší Thomasovi vytrhl a s šíleným svitem v očích po něm skočil.

"NEVĚŘÍM! LŽETE!" zařval potom a snažil se mu rouno vykroutit.

Thomasovi chvíli trvalo než se vzpamatoval z prvotního zjištění, že jeho otec má takovou sílu. Ne že by to netušil, ale opravdu ho to překvapilo. Rychle se ale probudil a vrhl se k němu. Ani si nevšiml, kde se v ruce jeho otce vzala zbraň. Ale jediné na co v ten okamžik dokázal myslet byla pomsta. Měl jedinečnou možnost se pomstít.

Začali se o zbraň přetahovat, dokud netřeskl výstřel. Oba muži ztuhli v překvapení, nikdo nepoznal, koho kulka zasáhla.

Thomas vykulil oči a nevěřícně udělal krok zpátky. Sklonil hlavu a zadíval se na krev, která mu crčela z rány na břiše. Zadíval se na Indyho a klesl na kolena. Takhle si to nepředstavoval...

Náckové... vlastně Arabové v nacistických uniformách, ale to bylo celkem jedno… Prostě jejich věznitelé překvapeně hleděli na tu scénu a Indy na tom nebyl jinak.

Thomas pomalu začal ztrácet vědomí. Dostane se z toho Indy?, pomyslel si mimoděk. Dokonce i OĽeery starší vypadal překvapeně. Rychle se však z překvapení vzpamatoval a zadíval se na Indianu.

"Zdá se, že vás tady už nic nedrží. Co kdybyste mi dal to rouno a prostě vypadnul?"

Profesor Jones se posupně zašklebil. Proč jsem ještě naživu?, ptal se v duchu sám sebe, ale neustále krvácející rána ho přesvědčovala, že už se zanedlouho ptát nebude. Stejně jako Thomas... Ach bože...

"Vy jste... opravdu milující... otec..." zasípal Indiana namáhavě. "Ale... to... to rouno... žádnou moc nemá...!"

O'Leery se ušklíbl. "Opravdu? Tak jak to že tu pořád stojíte, když pod vámi je dost velká louže krve?" optal se celkem samolibě. náhle se mu v očích objevilo překvapení a vzápětí místností třeskl výstřel. Muž se nevěřícně otočil a zadíval se na svého syna, který ve slabé a třesoucí se ruce držel revolver, z jehož hlavně se kouřilo.

"Thomasi..." vydechl, ale pak se mu u úst objevil pramínek krve a svalil se na kamennou zem.

 

Proč...? Ptal Indiana, od první chvíle. Od první chvíle, kdy mu rouno nepomohlo. Snažil se uvažovat, snažil se přijít na to, proč, ale čím víc krvácel, tím víc se mu všechno ztrácelo v mlze. Udělal krok. Dva... To, že se O'Leery starší zhroutil absolutně neregistroval. Potácel se jako opilý, směrem k jedinému, na čem mu v téhle chvíli záleželo. JE to klam, ale proč... Proč tedy? Proč...

 

Thomas ležel v kaluži krvi a pomalu se mu všechno propadalo do tmy. Jediné na co myslel, bylo to, že pomstil Kerstlin. A kupodivu cítil až prazvláštní klid. Jako by se smířil se smrtí. Jenže on nechtěl zemřít! Ale stejně tak se tomu nedokázal bránit.

 

Indiana vzdáleně zaslechl dupot. Všechno mu splývalo v jedno, ale tohle rozeznal. Dupot těžkých bot... Pomaloučku se otočil a zamžoural na mizející O'Leeryho přisluhovače. Jo, to je hrdinství... Vůdce je mrtev, vem nohy na ramena, kdo můžeš. Kéž by to se vším bylo tak prosté.

Pořád svíral rouno. Ten prokletý, bezcenný kus hadru, který ho nejspíš připraví o život. A nejen jeho... Zamžoural na tělo ležící před ním. Černé vlasy, kožená bunda.

"Tho-mas-i..." zachraptěl a v té chvíli ho nohy zradily. Dopad na vedle Thomase byl bolestivý. Došoural se k němu po kolenou. "Tho..." Už ani neměl sílu doříct. Správně měl být už dávno mrtvý. Sám pořád nechápal, proč žije.

Iason. Médea. Médea zabila tolik lidí, když ji Iason opustil. Pro Rouno umíralo tolik lidí, každý chtěl mít jeho moc... Nikdo nevěřil... Omámeně sáhnul Thomasovi do kapsy a vytáhl svůj zápisník. Písmenka mu poskakovala před očima. Médea... Iason...

Médea rouno proklela, protože nevěřila v lásku... Nevěřila že někdo je schopný toho, čeho ona. Vzdala se svého vlastního života, jen pro lásku k řeckému hrdinovi... Indianovi se to všechno pletlo. Jenže rouno nemá žádnou moc. Já už v to nevěřím... Myslí se mu rozezněl cizí hlas...

Médea pro lásku a víru k Iasonovi obětovala vše. Rodinu. Čest. Svůj vlastní život...

Z posledních sil přehodil rouno přes Thomase. Dobře, pomyslel si. Já... Pořád lepší, když to odnesu já.

"Musíš... věřit..." zašeptal směrem k němu. "Věřit... Že... Mám tě rád Thom-..."

 

Náhle jako by zaslechl hlas přicházející z temnoty. "Musíš věřit. Věřit... Že... Mám tě rád Thom-..." Okamžitě poznal komu patří. Indymu.

Taky tě mám rád, zašeptal v duchu. A věřím. Věřím v nás, udivilo ho jeho vlastní přiznání. Pomalu otevřel oči a zadíval se na tělo vedle sebe. Bolest jako by zmizela. Podíval se na ránu, ale nebylo po ní ani stopy. Překvapeně mrkl a rychle se přesunul k Indymu. Přehodil přes něj rouno v naději, že mu to také pomůže. Avšak nic se nestalo a on pochopil. Rouno pomůže jen jednou. Jen tomu pro koho je někdo jiný ochotný riskovat život.

A to Indy udělal.

"NE!" vydechl mladík a postavil se. Opatrně pomohl na nohy i Indymu a podepřel ho. Podlomila se mu kolena, ale nepovolil. "Vydrž, Indy. Prosím. Kvůli mě," šeptal a pomalu se sunul ke dveřím. "Prosím, musíš věřit...," vydechl ještě a dál pokračoval v cestě ke dveřím. Avšak ta se zdála neskutečně dlouhá.

 

Věřit... Sám jsi to říkal...

Indiana ten cizí hlas ve své hlavě vnímal už jen tak okrajově. Stejně jako Thomasovo konejšivé objetí, ve kterém ho držel, protože se těsně před vchodem sesuli k zemi, jak Indiana zavrávoral a Thomas neudržel jeho váhu. Ani se nepozastavil nad tím, že ho Thomas objímá... Tak tohle je konec, napadalo ho hořce. Pro kus hadru... Bezcenný...

Jsi si tolik jist, že je bezcenný?

Nevěřícně zamrkal do nehybných zlatých očí, které před sebou viděl. Sám... Sám jsem to všem dokazoval, nedokážu věřit, že mi to může pomoci!

Tak proč jsi ještě naživu? Proč je naživu ten mladík s antracitovýma očima, který zajal tvoje srdce, jako Iason to Médeino? Stačí jen uvěřit... Uvěřit v to co ona.

Indiana se nadechl. "Já..." zachrčel, ale zlaté oči se nehnuly.

Ty věříš... Nechceš umřít... Stačí uvěřit... V to co Médea... Stačí jen uvěřit...

Indiana se bolestně nadechl. Věřit. V to co Médea... Médea věřila v lásku. V lásku...

"Mám tě rád, Thomasi," zašeptal profesor. Zcela srozumitelně, hlas se mu netřásl, jen byl trochu slabý.

Ano, věřit. To je celé tajemství Rouna. Jenom tomu, kdo v něj věřil mohlo pomoci… Věřit. Nejprostší a nejtěžší věc na světě… Jen ten kdo věřil…

Mí vládci byli skutečně důvtipní lidé, že? Nikdo neznal Psýché – Lidskou duši lépe než oni. Má práce je nyní skončena. Bývala úmorná, ale stála za to… Dočkal jsem se – konce. Tohle je konec. Neusínající strážce konečně najde odpočinek. Děkuji.

 

Velký ještěr, kterému podivně zářily oči, jakoby viděly víc než kdo jiný, jen pokýval hlavou. Potom se kolébavě vyplazil ze dveří a zanechal jenom stopu v písku. Neusínající strážce splnil svůj úkol. Indiana se naposledy zhluboka nadechl, potom zavřel oči a zhroutil se Thomasovi do náručí.

 

Thomas sebou trhl, když zaslechl jeho hlas. Pak se na něj podíval a v srdci se mu rozlila úleva. Rána se začala zacelovat. Teď ho jen rychle dostat do nemocnice... Jenže jak, že? Odhodlaně se zvedl a opět ho podepřel. I když si uvědomil, že to bude těžké, přesto byl odhodlaný se dostat ven.

A co uděláš, až  budeš venku?, zeptal se ho rozum škodolibě. Do nejbližšího města je to pěkně daleko... Jak ho tam hodláš dostat? Na velbloudovi?

Thomas se usmál a rozhlédl se kolem, protože právě vyšli ven.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

= )

(Neli, 16. 12. 2008 20:24)

Doufám, že brzy něco přidáte!

......

(werusinenecka, 7. 10. 2008 20:36)

no tak honem dalsi a dalsi a dalsi ja sem napjata jak struna vejram na monitor a dalsi dil tu jeste neni:(to musite napravit ale honem at uz to tu je

Uááá!

(Nex, 16. 9. 2008 13:25)

*brek brek*

Tohle je poprvé, co se některé z vás podařilo mě rozbrečet...*přiznává zničeně porážku* Už jsem se u vás vztekala k smrti, radovala se jako blázen, v žilách mi vařila krev vzrušeím, ale ještě nikdy se vám nepodařilo ze mně vyloudit brečení...i když jen maličké a krátké, bylo tam.

Budiž mi útěchou, že jsem oslabená chorobou... ;-)P

Dámy...já smekám. A vytahuji pro vás z kabelky růžovou cukrovou vatu. ;)

Title

(Kitsune, 8. 9. 2008 12:48)

Konečne som dohnala svoj deficit v čítaní :) Dúfam, že už máte rozpísanú ďalšiu časť holky ;)
Bolo to fakt oužasné XD XD XD

uzas

(tehanu, 1. 9. 2008 12:46)

uzasne ste to vymysleli....celu kapitolu som mala zatajeny dych a oci prilepene k monituru:D.....uz sa neviem dockat kedy sem pribudne dalsia kapitola

huráááá

(milwa, 31. 8. 2008 16:22)

ah*3333* už jsem myslela že další díl nebude,chodila jsem se sem občas mlsně koukat a dneska to vyšlo:D takové poslení prázdninové překvapení:3333

fíííha

(NakuTora, 31. 8. 2008 14:39)

..tak tenhle díl byl vzrušující...připomnělo mi to Poslední křížovou výpravu....fakt hezky díl...jsem zvědavá,jak se tomezi nima vyvine...tak holkx,naservyrujte nam sem další díl..!!...XD

To to trvalo XD

(Fussi-chan, 30. 8. 2008 22:02)

Ale čekání stálo za to... Rozhodně... Takže na další dílek budu čekat klidně i půl století - teda, snad XD Ale jedna věc by mě zajímala. Nepojedou oni čirou náhodou na koni? XD